Založit webové stránky nebo eShop
 

ENDURO - FRANT.LÁZNĚ

CESTOPIS - PIEMONT ALPEN 2008

   ENDURO ADVENTURE - PIEMONT ALPEN - 2008

                FOTO  /KLIKNI/

           

 

DOBÝVÁNÍ ALPSKÝCH PEVNOSTÍ ANEB ENDURO ADVENTURE 2008     /CESTOPIS/ .
 
Při rozhodování kam letos „vyrazíme“ padla volba  opět na Itálii, a sice na oblast PIEMONT /severozápadní
Alpská oblast mezi Itálii a Francii /. Už jsme se sem chystali několikrát, ale vždy nás odradila hlavně přepravní vzdálenost cca 1000 km … Ale po zkušenostech, které jsme získali na předešlých adventurních
akcích /Lago de.Garda,Taglimentto,Friaul../ jsme se rozhodli,že není na co čekat, a 5.9.2008 jsme vyrazili od nás
z Františkových .Lázní přes Mnichov, Lugano, Turín až do Oulxu, kde jsme zřídili naši základnu pro výjezdy do okolních hor. Jak se časem ukázalo, bylo to velmi vhodné rozhodnutí –  krátké asfaltové přejezdy do horských etap, super ubytování v 1100 m.n.m, pumpa v místě atd.
 
1. den – 5.9.,  pátek
Ráno nakládáme naše endura /SUZUKI DR 400E/ do Vlastovo MB Vito, k tomu přisypeme ostatní bagáž a proviant a v 15,30 vyrážíme směr Itálie.
Přesun probíhá celkem v poklidu, až do okamžiku, kdy nás zastavuje v Lindau švýcarský celník a při náhodné
kontrole našich pasů zjištuje nějaké nesrovnalosti . Vytahuje mě z auta, tváří se hrozně důležitě, pořád máchá
rukama – moc mu nerozumím, jenom jsem pochopil, že se mu nelíbí můj řidičák .Gestikulací mi naznačuje,
že už řidičák neuvidím – začínám se rosit a lapat po dechu, tahá mne do jeho kanclu……..Asi je to všechno
v pr-li !
V tom vstupuje na scénu řidič kamionu, který si jde k mému celníkovi pro štempla, obrací se a plynou češtinou
mi překládá celníkovo monolog, na tom by nebylo asi nic divnýho, kdyby ten „českej“kamionák nebyl Mongol.
Ještě dodá, ty vole, jsi v průseru, máš propadlý papíry, jo a česky jsem se naučil u vás ve fabrice!
Co teď, je 23.30 a jsme cca 500 km od baráku. Vlasta mi chvějícím hlasem říká, ať se v klidu rozhodnu, že
se holt vrátíme, že nejde o život… Chvíli čumím do země a pak mu řeknu, že to risknu a pojedeme dál.
Ještě jsem se vrátil k přepážce a poprosil švýcarského celníka aby mi napsal nějakej papír, že jedeme na závody
s motorkama .Klepl do klávesnice a mimo jiné mi vyjel papír, kde bylo uvedeno, že mi zabavuje starej řidičák,
že už u nás mám platnej novej – jenom ho vyzvednout ! Poděkuju mu a v duchu si nekonečně nadávám,že
jsem svojí vlastní blbosti ohrozil naší společnou týdenní akci, kterou jsme jinak pečlivě dlouho dopředu
připravovali. /Ještě byla klika, že jsem v době „zadržení“ nebyl za volantem VITA/.
 
2.den – 6.9.,sobota                                          
                                                                                                               
Do Oulxu príjíždíme v 3.30 po 990 km. V 7.30 vyrážíme shánět ubytování, po loňský zkušenosti, kdy jsme
v kempu pod stanem v oblasti Friaul parádně vymrzli,  padla volba na ubytování v chatě – bungalovu apod.
Popisování této záležitosti musím zkrátit proto,že by to vydalo na samotný článek. Protože se jedná /Oulx,Sauze d. Oulx,Sestriere/ o známé zimní střediska, je zde ubytovacích kapacit hafo. Jenže teď, v létě,
jsou většinou zavřená a je problém najít něco, co by splňovalo představy dvou nenáročných enduráků z Čech.
Nakonec slevujeme z naší představy o chatě na samotě v horách a po nekonečném shánění bereme za vděk
nabídku jedné agentury – apartmánový dům na perifeii Ouluxu .Je to sice trochu masňácký, /2*ložnice+kuchyň+garáž/ ale rychle si zvykáme na „lepší“.
Když jsme si vyložili a zabydleli se, dáme večeři a uvažujeme, že půjdeme ohřát také naše endura. Jenže
všechno je jinak, začíná silně pršet. Tak si odsouhlasíme výjezd na příští den a docela unaveni noční cestou
z Čech, jdeme na kutě.
 
 
 3.den – 7.9, neděle – FORTE JAFFERAU
 Po snídani vypálíme z Oulxu do CLOTS. Tam nás vede v pohodě GPS. Je to lehounká lesní šotolinka podél řeky
Bardonecchia. Podjedeme dálnici a na rozcestí se pro jistotu ptáme italskýho strejdy, jak se dostaneme na kopec.
Ochotně nám vysvětlí cestu a na rozdíl od mapy nám sdělí, že už nemusíme sjíždět zpátky do údolí, že se to dá celý projet až do SUZY. Nezbytné 3 km po asfaltu a už taháme na horu po nekonečné lesní šotolince . Prostě
Klasika, hned první výjezd a paráda – vychutnáváme si to, občas nás přibrzdí jeepaři, nebo místní co ztahujou dolů dřevo, nejsme tady sami, musíme dávat bacha!
V této euforii sjedu z lesní cesty a pokračuju dál po pěšině těsně mezi stromy a upaluju asi cca dalších 900 m a končím opřenej o skálu a čumím do hlubokého údolí pode mnou. Sundavám helmu a řvu na dojíždějícího Vlastu
pode mnou, ať dál nejezdí – že je to „konečná“. Situace je trochu podobná loňskému „hororu“, kdy jsem taky podcenili jeden z výjezdů a zůstali viset vysoko na skalní římse. Společně otáčíme motorky na úzké stezce nad propastí – vše se podaří a parádně ohřátý na provozní teplotu sjíždíme 6 km zpátky po lesní cestě, pak odbočujeme na FOENS. Po krátké pauze startuji a moje DR ani nehlesne - kontroluji elektroinstalaci a nic
nefunguje. Chci se dostat k baterce, ale nemohu malým šroubovákem povolit šrouby, co drží podsedlovky .
Na nic nečekám a jdu na nedaleký statek, kde se Ital vrtá v pandě. Bon gorno, la prego, puo consigliare
větší šroubovák… Strejda se usměje, když mu navíc řeknu, že nejsme Němci, tak mě zaplaví spoustou
francouzských vět, ze kterých pochopím, že si nemáme nechat ujít výjezd na SOMMELIER – rukou mi navíc
ukazuje na protější hory, kudy se tam jed.  Za chvilku mi podává pořádnej kříž.šroubovák, s kterým
snadno povolím dorvaný šrouby. Závada je snad odstraněna. Vracím šroubovák a valíme dál směrem na
GR.ROCHE. Nenápadná lesní cesta se rychle změní v parádní enduro výjezd – prudké stoupaní, levá střídá pravou, většinou za tři pouze ve výjezdech, ze zatáček za dvě.  Vlasta mě za chvíli dojíždí a celej
rozzářenej říká: „Když jsme to jeli po těch šutrech dolů, tak jsem z toho měl docela bobky, ale tedˇ nahoru
to byla paráda.“
Jedeme dál lesem na severovýchod, po několika km les končí a pokračujeme lehkou horskou šotolinkou až
ke zřícenině kasáren nedaleko pevnosti Forte Jaferau . Dáváme malou pauzu na sváču a já se preventivně vrtám
v eletrice své DR . V poklidném tempu pokračujeme až na vrchol – s motorkama vyjedeme až na střechu pevnosti
Forte Jaferau - 2800 m.n.m. Nejsme zde sami, potkáváme zde partu 6-ti enduráků, kolaře, jeepaře.
Navazujeme kontakt – fotíme, natáčíme video. a užíváme si parádního počasí a panoramat okolních hor.
Od této pevnosti jedeme stále klesající pohodovou horskou cestou směrem k další pevnosti FORTE PRAMAND.
O malé vzrušení se postará průjezd tunelem GALERIA dei SARACENI. Vzhledem k tomu, že naše osvětlení
je jen „jako“/na dvě věci/, tak průjezd tímto tunelem / délka 800m,šíře cca 2m/ údajně plným vody, navíc v těsné
blízkosti tunelu jsou zjevně utržené velké závaly ze skalního masivu, se stává takový malinký horůrek .
Jedeme jako posr-ý, v naprostý tmě, ze zhora kape voda, laďáky bych taky nejraději ucpal, mám strach, aby na nás něco ze shora něco nespadlo. Akorád se nenaplňujou informace o tunelu s 0,8m vody, přesto se těším, až uvidím denní světlo.
Ty vole, taky jsi viděl úplný hov-o jako já, říká Vlasta a sundavá zpocenou helmu a dodává ještě, ještě že jsi jel
přede mnou, moje světlo „svítilo“ na prd a ještě jenom do stropu .
Dál už to je pohodička, po několika km zastavujeme na střeše pevnosti FORTE PRAMAND. Zde se nám předvádí místní dorostenci na trial.motorkách a snaží se nám dokázat, že ne endura ale „šlapačky“ patří sem do hor! Necháváme je při tom – ČAU-  a mizíme dál lesní cestou skoro až do SAMBERLANDU.
Cestou předjíždíme Němčoury,  kteří se trápí na velkejch „GS“ . Je to trápení jak pro ně, tak i pro
ty GS, ale zároveň uznávám jejich odhodlání vyrazit do hor,  po šotolince s takovým „mastodontem“.
My s našema lehkejma DR si naopak užíváme tento kamenitej sjezd, jak se patří . No a o tom to je, že se každýmu líbí něco jinýho.
Po dojezdu do Samberlandu se stáčíme doprava a uháníme po asfaltu. “24“ až na naší základnu v Oulxu .
Dnes bylo ujeto 98 km,  z toho 79 km po horských šotolinkách – vládne úplná spokojenost!
 
 
4.den – 8.9., pondělí –SOMMELIER
 V 9. 30 vyjíždíme lesní pěšinou podél řeky Bardonecchia, přes BEAULARD do městečka BARDONECCHIA.
Nechceme jet profláknutou trasou, navíc po asfaltu na ROCHEMOLLES, tak volíme lesní cestu z ROCHAS
přes DECAVILLE.
Asfalt. přejezd z Bardonecchii cca 6 km byl dost nuda, proto jsme neplánovaně odbočili do lesa, abychom si zlepšili náladu lehkým off-roadovým výjezdem na pevnost FORTE FOENS. Této kóty jsme však nedosáhli,
protože po několika km horská pěšina skončila, částečně zasypaná a částečně utržená v údolí.
Obracíme a valíme dál na DECAVILLE, v lese zastavujeme před závorou se všemožnejma zákazama.
Mrknu na Vlastu a je mi jasný kudy vede naše další cesta. Těsně objíždíme závoru a lesem pohodovou cestou
dojíždíme až skoro k jezeru LAGO ROCHEMOLLES. Zde už pokračujeme klasickou šotolinovou cestou
směrem na SOMMELIER. Cestou potkáváme několik enduráků a offroudáků, převážně z SRN. Pouze poslední tři  km před vrcholem byla cesta náročnější – velké ostré kameny, vyšší nadmoř.výška, už byla taky znát.
Cca v 15 hod. dosahujeme vrcholu SOMMELIER /3 018 m.n.m./ . Projdeme se kolem ledovcového jezera,
vyfotíme se u zbytku ledovce, sedáme na mašiny, a  za neustálého klesání sjíždíme zpátky až k jezeru L.Rochemolles. Zastavujeme u první „studánky“,,dáme malé občerstvení, a protože nás zlákalo údolí na protější straně,  neváháme ani vteřinu a dáme ještě jeden pěkný off road výjezd.
Vracíme zpátky po stejné trase jako ráno, tzn. Decaville-Bardonecchia-Beaulard - podél řeky, až na základnu do Oulxu. Tuto trasu již máme najetou, takže taháme víc za heft, docela paráda až do okamžiku, kdy mi moje DR
začne „vynechávat“. Protože jsem to nečekal, tak jdu málem přes řidítka.
S vypětím sil dojíždím do garáže v Oulxu . Po krátkém odpočinku se vrhám do opravy své DR.
Natahuju novou elektriku, ale situace se nelepší a mašina stále trucuje … Něco po 23 hodině mě
Vlasta přemluví, ať to nechám na ráno. / Máme ujeto 114 km, návrat cca 18.15 hod/
 
 
 
5.den – 9.9.,  úterý FORT PRAMAT
  Druhý den s opravou mojí DR zápasíme až do 11 hod, kdy konečně odstraňuji
hlavní problém /vyzkratovaný přídavný ventilátor + závada na servisní zástrčce/. 
I když bylo ve vzduchu cejtit napětí, zachovali jsme chladnou hlavu a na konec jsme se i dočkali.
Tento časový skluz nám neumožnil plánovaný výjezd na ASSIETU, volíme náhradní program.
Nejdříve marně hledáme u Salberandu výjezd do hor, směrem na Asiettu . Po několika marných pokusech,
kdy pokaždé končíme v naprosto nesjízdném terénu,  a nebo narážíme na zátarasy a totální zákazy, /zákaz jízdy
i na kole, zákaz sběru hub a dalších cca 20 zákazů na ceduli 2x3m/ v nově budovaném národním parku
otáčíme naše DR, sjíždíme na S24 a dáme výjezd na pevnost FORT PRAMAT. Tento výjezd dáváme v obráceném gardu než minule, tzn., že taháme pořád do kopce. Jedná se o jednoduchý šotolinový výjezd,
akorát dáváme bacha na ostatní borce v protisměru – jinak valíme pěkně pod plynem až k vrcholu,
šutry, bahno, klacky,  jen to lítá. U pevnosti FORT PRAMAT potkáváme bandu německejch enduráků,
vzájemně se pozdravíme  a oni pokračujou dál, mi využíváme situace a za krásného počasí zde dáváme oběd.
Vzhledem k pokročilé době volíme zpáteční cestu do údolí, s tím, že po dojezdu na naší základnu
prozkoumáme okolí v Ulxu. Jsme mile překvapeni, protože hned za barákem objevujeme několik parádních
enduro výjezdů. Na konec blbneme v polovyschlém korytě řeky Bardonecchia, ze kterého nás „vyženou“
místní vojáci, kteří zde trénujou stejně jako mi brodění a prudké výjezdy. Nechceme vyvolávat mezinárodní
konflikt /všude zákazové cedule/, proto rychle toto „bojiště“ opouštíme a vracíme se na naší základnu
spokojeni, protože na to,  jak ten den blbě začal, tak to bylo zase vše OK.
Přesto, že jsme kvůli opravě DR vyjeli až po obědě, tak jsme dali parádních 70 km převážně po horách
s návratem na základnu v 18.15. Motorka jede jak z praku, tak se oba těšíme na další enduro den !
6.den – 10.9., středa,  ASSITTA
Ráno tankujeme u „našeho“ pumpaře a valíme na Sauze d.Oulx. Podle připravené trasy by neměl být problém
najít lesní cestu na Sestriere, a pak dál na Assiettu. Opak byl pravdou! Nejdříve jsme několikrát zakufrovali
v Sauze d. Oulx, nebo jsme dojeli k závoře z deseti zákazama vjezdu do PARCO NATURALE BOSCO .
A když nám před závorou místní dělníci velmi slušnou formou naznačovali, že tam fakt NE, tak jsme byli
sice nasr-ý, ale fakt jsme tam nevjeli. Sesedáme z motorek a operativně hledáme v mapách novou lesní cestu,
protože po asfaltu až do Sestriere se nám endurákům  nechce . Nakonec volíme návrat do S.d.Oulx a dle
mapy za barem „GENEURIES“, odbočujeme na lesní cestu a po neznačené lesní cestě valíme dál, snad směrem
na Assiettu! Konečně zase klasika, krásná krajina, parádní endurácký výjezdy. Pořád stoupáme, občas jedeme
po sjezdovkách /dle sklonu min.černé/, nebo po běžeckých tratích, několikrát jsme zahlédli i běžkařské značení na
Sestriere – tak snad valíme správným směrem. Přes noc pršelo, takže se sice nepráší, ale na některých prudších
výjezdech máme honičku je dát. Asi po ¾ hod jízdy lesem se před námi ukazuje další prudkej výjezd, zavčas
podřazuju z 4 na 3, držím plnej gaz. Motor řve, zadek pode mnou tancuje, šutry, bahno všechno lítá vzduchem, vůbec si nepřipouštím, že se nevyhrabeme až na vrchol. Ztrácím rychlost, dávám za dvě, cejtím, jak se mašina stále více zahrabává, snažím se měnit stopu, ale dost ojetá zadní mitaska si se mnou prohrává, dál to fakt nejde.
Stojím cca 10m pod vrcholem, kouří se z motorky, jak hrabe na místě, i ze mne, jak jsem s ní zápasil.
Vlasta, když viděl můj zápas o vrchol, tak „zastavil“ několik metrů pode mnou a  snažil vzniklou situaci zachytit
na kameru. Prej na mě křičel,  abych tam vydržel, ale já nic neslyším, a co nejrychleji motorku otáčím a potupně
sjíždím ze svahu,  který nám odolal. Vracíme se zpět lesem až k „baru „ GENEURIUS. Zde volíme
první odbočku vlevo a pokračujeme lesní cestou dál. Následujících cca 40 km po horkých lesních cestách
a pěšinách bylo naprosto skvělý enduro, který vynahradilo počáteční bloudění. V polovině této trasy, v hlubokém
lese, na úzké cestě, stojí lesní technika a nakládají kulatinu. Chvíli na sebe vzájemně čumíme, kolem traktoru
to nejde, podjíždíme je mezi stromy, zakazuji se dívat  do prava, abych neviděl tu nekonečnou strž pod náma,
mám totiž fóbii z výšek – proto jezdím nejraději po horách. My na ně - Bon gorno – oni ČAU- vyměníme
 si úsměvy, a každej si jdeme po svým. Kéž by to takhle fungovalo i v Čechách!
Valíme dál lesem na C.Bourget až do C.Basset /2 424 m.n.m/. Těchto dalších cca 35 km bylo skvělým enduráckým poježděním, parádní výjezdy, levá – pravá, střídání povrchů od bahna až po velký šutry.Užíváme si to, že nás ani nenapadne zastavit a udělat dokumentační záběry.Vyjíždíme z lesa a pokračujeme mezi sjezdovkama dál směrem na Sestriere. Začínáme cejtit ruce, proto dáváme pauzu u jedné z mnoha lanovek na c. Basset.
Vyhodnocujeme situaci, hlavně počasí, které je zatím OK. Proto neváháme a okamžitě najíždíme na další
„profláknutou“ hřebenovou trasu – strada ASSIETTA. Je to velmi pohodová – kochací šotolinová trasa, vhodná
i pro velká endura a ofrouďáky. Ale lze zde pořídit spoustu krásných záběrů na fotodokumentaci, čehož využíváme i my.
Hřebenovka měří 30 až 50 km, podle toho, který sjezd do údolí zvolíte. My jsme samozřejmě zvolili tu nejdelší
trasu, což se nám málem vymstilo! Jedeme v klidu do M.GENEURIS /2 536mnm/ přes c.d.ASSIETTA /2472mnm/ stále dál po hřebenovce.Cestou míjíme několik menších i velkých vojenských opevnění,ale mračící se obloha a pokročilá doba nás nutí tahat dál a dál.
Ale pak to přišlo. Přijíždíme na rozcestí, kde uvažujeme o návratu do údolí,ale před náma stojí v igelitu papírová cedule s italským textem. Jediné, co jsme pochopili, že tudy ne! Koukáme s Vlastou na sebe, a jdem študovat
mapy. Volíme náhradní trasu, tzn. dál po hřebenovce po červené na GRAN SERIN . Prvních 20 km je v pohodě,
pak potkáváme dva švýcarský jeepy, který na nás čekají na širším místě, abychom se mohli vyhnout. Když se kolem nich proplazíme, gestikulujou nám, abychom se vrátili, že tudy dál ne!
Přece se nebudeme vracet a valíme dál. Po 10 km jsme to pochopili, utržená cesta a po pár metrech zase lavina
s kamením zasypala naší trasu. Zastavujeme, vyhodnocujeme situaci, jdeme do toho ! Jak už jsem říka, vejšky moc nemusím,proto si uděluju zákas čumění do prava na sráz pode mnou.Řadím za jedna, po chvilce za dvě, a jen tak to probubláme. Navíc nad hlavama máme skalní převis, kdy při každém otočení heftu naše laďáky dávají o sobě vědět a čekám, kdy nám nějakej uvolněnej šutr padne na kebuli. Nevím, jestli jsme fakt tak dobrý, nebo pomohlo ranní „modlení“, ale celou tuto stezku jsme zvládli až k výjezdu u pevnosti FORTE FINESTRE.
 Ze střechy této pevnosti na nás nevěřícně čumí další motorkáři, kteří se sem dostali pohodlně po asfaltu ze Sestriere .
Na konci „naší“červené stezky objíždíme závoru a dojedeme k F.Finestre. Dáme voraz,dojíme poslední zasoby
jídla, uděláme pár fotek a mizíme po už pohodové šotolince, do údolí směrem na COLLETTO di MEANA.
Je dost pozdě, proto jedeme ze SUSY po asfaltu rovnou na základnu v Oulxu .Za zmínku stojí obrovská a zachovalá pevnost na trase FORTE EXILLES / volně přístupná – muzeum/.
Zatím nejdelší výjezd cca 148 km z toho 117 km horským terénem.
Večer Vlasta dělá steak – opravdu vydařený den!
 
 
 
7.den – čtvrtek, 11.9., ROCHET DE LA GARDE
 Dopoledne prší, volíme výlet autem do Sestriere – liduprázdné moderní středisko.
V 15.00 jsme již zase v sedlech a našim cílem měl být enduro výjezd na COLL DES ACCES.
Jenže jsme u BEALARDU zakufrovali a jeli směrem na CHATEAU . Před touto osadou odbočujeme vlevo
na šotolinu na RICHIE, po pár metrech šotolina končí a jedeme dál po červené stezce .Následuje parádní
prudké stoupání, pokoušíme se vyjet na ROCHET DE LA GARDE. Rozjíždím DR co to dá, plná 3, dvacet
metrů pod vrcholem dávám za 2. Jenže ojetá zadní mitaska je proti. Těsně pod vrcholem dávám za 1,měním
stopu, motorka řve, ale stojím skoro na místě. Potupně končím těsně pod vrcholem.Jsem nasr., takže DR okamžitě
otáčím a vracím se pod kopec k Vlastovi. Radíme se co dál, chceme splnit původní plán. Proto znova uprostřed
lesa čumíme do mapy a hledáme směr na BEAULARD.
Sjíždíme zpět do údolí a konečně nacházíme ten správný výjezd na PUYS. Po 3 km asfalt , začíná lehký
šotolinový výjezd, který dáme až na kótu P.COLMION 2018 m. n. m.
Je čas návratu na základnu, vracíme se po stejné trase, tzn. pěšinou kolem řeky Bardonechia.
Na to, že jsme dnes vyjeli až v 15 hod , stačili jsme ujet 75 km převážně po horách – super, radost
nám kazí pouze ztráta Vlastova foťáku /hlavně fotek na kartě/.
 
8. den – Col De CHABERTON, 3150 m.n.m.
 Ráno jedeme směrem na S.Marco, zaplej Garmin nás cpe do leva mezi dva domky, do uličky, kde by se stěží vyhnuli dva cyklisti. Vlítneme tam,  po 300 m cedule „zákaz vjezdu“. Neřešíme to a jedeme dál po lesní cestě.
Protože v noci hodně lilo – je to znát i na naší trase. Bahno, kluzké šutry a kořeny, parádní výjezdy a sjezdy do
údolí, prostě všechno, co nás baví. Touto lesní stezkou asi po 8 km sjíždíme k asfaltové S 24. Ujedeme 400 m,
zahneme do prava na AMAZAS. Po 3 km stoupání končí asfalt a začíná alespoň šotolinka. Dále pokračujeme
na VAZON . V pohodě dáme lehký výjezd na C.Pourachat 2 027 m.n.m. Po 3 km se šotol. cesta mění na horskou
stezku. Ačkoli se jedná o celkem jednoduchý výjezd, tak požadovaného vrcholu S.GIUSEPPE 2 382 m.n.m.
nedosáhneme. Končíme těsně pod vrcholem, před utrženou a částečně zasypanou pěšinou. Dál to nejde,
uděláme zde krátkou pauzu, kocháme se okolní krásnou přírodou, vypustíme přebytečné a doplníme
chybějící tekutiny, uděláme nezbytné foto.
 Obracíme a sjíždíme zpátky až do AMAZAS , pak přetrpíme 5 km po asfaltu S 24, odbočíme na FENILS,
když ho projedeme, na konci končí asfalt a začíná šotolina. Po 4 km dojedeme k závoře, doplněnou asi
deseti zákazy, a vše umocňuje řev psů, kteří se snaží povalit chatrný plůtek. Proto moc dlouho neváháme,
vezmeme za hefty a valíme dál, do hor směrem k dnešnímu cíli na Col Chaberton.
Stoupáme,  stoupáme, je to jednoduchá šotolinová cesta, takže se kocháme pohledy na okolní hory a pevnost
na vrcholu pře námi. Po několika dalších ujetých km, dojíždíme k místu, kde je původní horská pěšina stržena
do údolí – neradi ale končíme ve výšce 2 760 m.n.m., vrcholu opět nedosahujeme.
Neděláme z toho tragédii, po krátké pauze obracíme a vracíme se zpět. Cestu si zpestříme několika výjezdy
„vedlejších“ tras a zhruba po necelé hodině klesání jsme u závory ve FENILS. Zde stavíme, doplníme tekutiny
a Vlasta navazuje přátelství s místním obrovským hafanem. Já to všechno fotím a navíc „Vlastovo“ pes
sežere naše poslední zásoby jídla. Na konec se loučíme všichni tři spokojeni, my s bezva zážitky a místní
hafan s nečekanou nadílkou, hlavně mu chutnaly naše tatranky.
Z FENILSU jedeme zpátky lesem na základnu po stejné trase jako ráno. Trasu již máme najetou, tak si tu kamenitou a šotolinovou cestu plnou zatáček a výjezdů pěkně pod plynem vychutnáváme .
Jak tak pěkně valíme, tak přejedeme v lese jednu z mnoha odboček, obracíme a nejednou proti nám malej
suzuki jeep. Není kudy se mu vyhnout, opíráme motorky o skálu , ale on zastavuje a vylezá chlap v klobouku
/jako mají u nás lesáci/. Ješte se stačím podívat na znak na dveřích jeepu a chvějícím se hlasem : „BON GORNO,
TURISTICO CECO,“ se snažím zachránit situaci. Naše slovní zásoba italštiny brzo končí, tak mu i s pomocí
rukou ukazuju, že jsme zde pouze náhodou a zabloudili jsme.
Ital stále mele jak o závod, když vidí můj nechápavej výraz, tak pronese: „PUF, PUF, PUF“ + HAF, HAF, HAF,
TRENING. Pak ukáže na konec jeho jeepu, kde funí nějakej loveckej ohař. Takže jsme pochopili, že jde o svérázný výcvik loveckého psa. Loučíme se a pokračujeme lesem na S.Marco, a pak už jen 3 km po asfaltu
na naší základnu v Oulxu.
I když jsme nedojeli až na požadovaný vrchol   Col De CHABERTON , byl to opět povedený ofroad výjezd !
Ujeto 135 km, z toho 120 km horským terénem.
Tento den jsme zakončili obligátní večeří v místní picerii – pica neměla chybu – MOLTO BUONA PICA !
 
 
9. DEN – Sobota – Forte MULATTIERA 2412 mnm
 V noci a celé dopoledne leje, jak z konve. Do 12 hod. nakupujeme zásoby na cestu a dárky pro naše sponzory.
Jsme v Itálii, počasí se lepší, takže můžeme po 13 hodině vyrazit směrem k pevnosti FORTE MULATTIERA.
Jedeme už po naší vyjeté trase, lesem podél řeky Bardonechie do BEULARDU. Po pár km v PUYS, začíná klasický horský výjezd /šotolinka,šutry/, kdy levá střídá pravou a pořád taháme do kopce.
V pohodě dosahujeme kóty COLOMION 2 019 m.n.m., otáčíme DR do leva a pokračujeme k vrcholu.
Náš poslední výjezd si pořádně vychutnáváme a už nešetříme sebe ani naše DR, jak by řekl náš kámoš
Luboš Kovařík, jedeme na „kudlu“. Za chvíli zastavujeme těsně pod vrchlolem u torza opevnění, na vrchol
MULATTIERA 2 412 m.n.m. jdeme po svých pešo .Stojíme na vrcholu, foťáky cvakaj jeden záběr za druhým,
naposledy si vychutnáváme krásy okolních hor. Vlasta pronáší tradiční závěrečnou řeč do kamery a
velmi neradi opouštíme toto kouzelné místo. Naše rozhodování urychlí rychle se horšící počasí. Zvedá se vítr,
začíná pršet, hřmí, - čerti se žení.
Zpátky jedeme stejnou trasou do COLOMIONU, z původně jednoduchého výjezdu se díky dešti, kdy to začalo
po šutrech a trávě pěkně klouzat, stala docela bitva o přežití.
Po sjezdu do Colomionu déšt přestává a my valíme dál. Rychle se rozhodujeme pokračovat ve sjezdu směrem
na BARDONECHII. Následuje lehký a příjemný sjezd po lesní cestě, levá – pravá, plyn – brzda, pouze nás
/nebo mi je/, vyruší dětský kurz na horských kolech, takže klídek a pohodička. Zastavujeme až před dalším
zákazem vjezdu, těsně pod pevností FORTE BRAMAFAN. Nic nevymejšlíme a pokračujeme dál až k pevnosti.
Klasika, nikdo nikde, pouze my a náš poslední cíl pevnost FORTE BRAMAFAN. Čas nás tlačí, rychlá prohlídka,
focení a nostalgické rozloučení z letošní enduro adventure ./ Vlasta i já proneseme několik hodnotících slov/.
Od naší poslední pevnosti se vracíme na základu v OULXU, po již známe trase lesem podél koryta řeky Bardonechia. Trasu již máme najetou, takže kašlem na nostalgii z konce této parádní akce a taháme za hefty.
jak za mlada. Užíváme si posledních brodů, šotoliny, šutrů, motorky držíme pěkně pod plynem a zcela
spokojeni a v pohodě dojíždíme na základnu v Oluxu.
Shodíme propocené hadry, Vlasta připravuje večeři, já omyju DR z nejhoršího bordelu ,a pak motorky společně
naložíme do auta. Po večeři /Vlastovi se opět povedla,proto s ním také jezdím./ zbalíme zbytek našich věcí
a poklidíme apartmán, aby si Talijáni nemysleli, že Češi jsou nějaký řepy.
Večer si dáme posední zbytky českého piva, zkoukneme pár fotek a videa – vzájemně si to pochválíme a jdem
spokojeně spát .
 
 
 
 
 10. den – neděle
  Ráno v 9.30 vracíme klíče od apartmánu a vracíme se autem do ČECH.
 
    Poděkování patří všem, co nám umožnili tuto enduro adventure : našim rodinám, příteli na telefonu
Milanu Kollárovi /zapůjčení map a rady na cestu/ a těm nahoře, že nám opět zajistili pěkné počasí, super
enduro akce a žádný vážný problém.
 
 
 
                                      GRACIA !
 
 
            ALI DE VERCI
 
 
                                                  VIVAT ITALIA
 
 
 
                                                                                                   ZDENĚK + VLASTA

 

TOPlist